Motto: Přistupuj k učení jen tehdy, byla-li u žáka silně podnícena chuť k učení.
– J. A. Komenský

Motivovat pochází z latinského movere – hýbat. Motivem je něco, co s námi „pohne“ k nějaké činnosti. Motivace je předpokladem zahájení procesu učení, představuje jeho úspěšný start.

Rozlišujeme motivaci vnitřní a vnější.

Vnitřní motivace úzce souvisí s našimi potřebami, které často bývají spojeny vesměs s příjemnými pocity. Z vnitřní motivace také děláme ty činnosti, které pro nás sice nejsou atraktivní, ale o kterých jsme přesvědčení, že jsou potřebné a správné.

Děti, u kterých převažuje vnitřní motivace, jsou samostatnější v myšlení a v rozhodování než ty, u kterých převažuje vnější motivace.

Z vnější motivace děláme věci, abychom se vyhnuli nepříjemnostem (např. strach ze špatné známky) nebo abychom získali odměnu (snaha o pochvalu od učitele či rodiče). Činnosti, které děláme jen z vnější motivace, děláme jen do té doby, dokud trvá hrozba nepříjemností nebo příslib odměny a pochvaly.

Pomocí vnější motivace lze naučit děti různým dovednostem, otázkou však je, zda a jak je později opravdu využijí, když jejich osvojování bylo spojeno s emočními zážitky nechuti a přinucení.

Vnitřní motivace je klíčová v kvalitě učebního procesu.

Má-li dítě vnitřní potřebu poznávat věci okolo sebe, pracuje intenzivněji, hlouběji, radostněji. Rozvíjí se jeho potřeba autonomie a dalšího poznávání.

V procesu učení je důležité, aby byla vnitřní motivace „nastartována“ co nejdříve, protože pak následně je předpoklad, že dítě rychleji chce znát odpovědi na své otázky a dochází zde také k „aha“ efektu, který pak žene žáka dál k dozvídání a ověřování dalších a dalších informací.

Děti motivované potřebou objevovat matematiku jsou spíše výjimkou než pravidlem.

Dítě je motivováno postupovat dál a dál, když pracuje s informacemi ve známém prostředí, když pracuje s radostí a s vnitřní potřebou pracovat na sobě. Pak dokáže „přestoupit“ z reálného světa do abstraktních pojmů a osvojí si také jisté matematické nástroje a jimi objevuje
i „vyšší“ matematiku.

Snad nejvlivnější teorií motivace ve vzdělávání je dnes práce Carol Dweckové a představa růstového nastavení mysli jako klíčového motivujícího faktoru v dosahování úspěchu žáků. Učitelé a rodiče vedou k tomu, aby vnímali relativní převahu úsilí nad schopnostmi
a možnost úspěchu bez ohledu na výchozí bod. Jedno z čínských přísloví říká: „Neohrabaný pták, který letí první, doletí do lesa rychleji.“ Vyjadřuje myšlenku, že i ti méně schopní mohou zvítězit nad svými vrstevníky, když vynaloží největší úsilí.

Motivovanosti ale můžeme dosáhnout mnoha různými způsoby.

Aby vnitřní motivace ve třídě dobře fungovala, měly by být nastaveny čtyři podmínky:

Smysluplnost

Náš mozek je nastaven tak, že pokud se má něčím vážně zabývat, potřebuje v tom vidět smysl. Potřebuje dostat odpověď na otázky: Proč je zrovna tohle důležité? Jak a kde se to dá využít?

Potřebujeme, aby věci dávaly smysl „zde a teď“. Potřebujeme vědět, že jsou využitelné v blízké době a v situacích skutečného života, vycházíme ze zkušeností. (Úvod do procent – První otázka učitele. Kdy a kde  jste se setkali s procenty).